Síla Nomáda, část 2.

Iniciační nemoc

Plížila se pomalu, tiše, téměř zdvořile.

Nejprve jako únava, kterou nešlo dospat.

Pak jako smutek, pro který neexistoval důvod.

A nakonec jako ticho, ve kterém se svět začal vzdalovat.

Bylo mi třináct.

Změnil se dům, město, rytmus života.

Zemřel muž, který mi byl blízký.

A něco ve mně pochopilo, že to, co dosud drželo svět pohromadě, se rozpadlo.

Deprese nepřišla jako nepřítel. Přišla jako stažení života dovnitř. 

Jako kdyby duše řekla: Teď už nemohu jít dál tímto způsobem.

Carl Gustav Jung nazýval tento stav sestupem do nevědomí. Tvrdil, že když se člověk příliš dlouho přizpůsobuje světu, nevědomí si vynutí pozornost – často skrze nemoc, krizi nebo ztrátu smyslu.

Iniciační nemoc není porucha. Je to zastavení, které přichází tehdy, když starý způsob bytí přestal fungovat, ale nový se ještě nenarodil.

Tělo těžklo. Myšlenky se zpomalily. Svět ztratil barvu. A přesto – někde hluboko – to nebylo prázdno. Bylo to temné lůno, ve kterém se něco chystalo.

Rúmí píše:

"Když procházíš peklem, pokračuj."

Ne proto, že by bolest měla smysl sama o sobě. Ale proto, že zastavení uprostřed temnoty je nejnebezpečnější.

Deprese mě učila nelhat. 

Neutíkat. 

Nevysvětlovat. 

Vzala mi iluze o tom, že budu "normální" .

Že zapadnu. 

Že štěstí přijde, když budu dostatečně hodná, tichá nebo silná.

Vzala mi, co nebylo pravdivé.

A to bolelo víc než samotný smutek.

✧ Co iniciační nemoc bere

-potřebu být pochopená

-schopnost předstírat

-víru v jednoduchá řešení

-identitu, která byla postavená na výkonu

✧ Co dává (ale až později)

- hloubku

- citlivost

- schopnost být s druhým v bolesti

- ticho, které není prázdné

Tehdy jsem to nevěděla. Jen jsem přežívala den za dnem. Ale dnes, s odstupem, vidím, že to nebyl konec. Byl to první práh.

✧ Otázky pro čtenáře

Kdy ses ve svém životě poprvé "ztratil/a", aniž bys věděl/a proč?

Co ti tehdy bylo vzato – a co možná zůstalo?

Jaký hlas v tobě se ozývá, když všechno ostatní ztichne?