Síla Nomáda, část 1.

O cestě, která nebyla volbou 

Tento text nevznikl z ambice. Vznikl z nutnosti zůstat pravdivá. Není to příběh ženy, která "to zvládla". Je to svědectví o tom, co se děje, když člověk nemá kam utéct – a rozhodne se nezradit sebe.

Můj život nebyl přímkou. Byl cestou, která se opakovaně rozpadala a znovu skládala. Odchod otce, ticho domova, deprese, víra, cizí země, lásky, děti, manželství, rozpad. A mezi tím vším jedna neustálá otázka, kterou jsem si dlouho neuměla položit slovy: Jak zůstat celá, když se svět kolem rozpadá?

Carl Gustav Jung by možná řekl, že toto není osobní příběh. Že je to proces individuace – cesta, na které je člověk nucen sejít z kolektivních představ o štěstí, lásce a úspěchu a setkat se se svou duší.

Rúmí by možná dodal, že žádná z těchto ran nebyla omylem.

"Proč zůstáváš ve vězení, když jsou dveře tak dokořán otevřené?"

Jenže dveře se neotevírají hlavou. Otevírají se tělem, bolestí, ztrátou iluzí.

Tento text není návodem. Nenabízí rychlá řešení ani odpovědi, které by šly použít na všechny. Je pozváním ke zpomalení. K návratu k sobě. K setkání s místy, která jsme se naučili přehlížet, protože bolela.

Píšu pro ty, kteří někdy stáli sami v tichu a cítili, že přestávají existovat. 

Pro ty, kteří odešli – nebo zůstali – a obojí je stálo víc, než si kdy dovolili přiznat. 

Pro ty, kteří cítí, že jejich bolest má smysl, ale ještě ho neumí vyslovit.

Pokud se v těchto řádcích někde zastavíš, pokud se ti sevře hrdlo nebo se ti bude chtít přestat číst, zůstaň.......

Možná jsi právě vstoupil/a na cestu, která nebyla volbou – ale může se stát darem. 

Pokračování příště.